Voda je život

LIBĚCHOVKA – dříve též Dolský potok (dlouhý 24,5 km) pramení v údolí mezi Starým a Novým Berštejnem severovýchodně od Dubé. Na svém toku přijímá vodu od levostranných přítoků z údolí pod Plešivcem (Nedamovský potok) a z Beškovského údolí (Křenovský potok) a od pravostranného přítoku od Pavlíček (Zakšinkský potok). U Liběchova, v blízkosti liběchovského zámeckého parku, ve výšce 166 m n .m., se Liběchovka vlévá do Labe. Historicky je na toku Liběchovky zmiňováno 17 mlýnů, kromě dalších staveb využívajících kinetickou energii vody.

Vliv mlynářské činnosti na krajinu

Údolí Liběchovky je širší než údolí Pšovky, bylo však také silně ovlivněno činností mlynářů. Mlýnský systém tvořený soustavou náhonů, jalových struh, rybníčků a vlastního toku potoka ovlivňoval nivu říčky po celé její délce. Mlynáři pravidelně čistili náhony i odpadní strouhy a tím ovlivňovali hloubku spodní vody. Pečovali i o přilehlé pozemky – pole, chmelnice, sady, louky a pastviny. Ze snímku pořízeného roku 1900 je patrné, jaký vzhled mělo údolí u Želíz v té době.

Pro snadnější ošetřování luk, s vyšší hladinou spodní vody, byly vytvářeny povrchové odvodňovací stružky.

Po ukončení činnosti mlýnů přestal náhonový systém regulovat množství vody v půdě, pozemky se stávaly postupně mokrými a přirozeným vývojem (sukcesí) se přeměnily na ostřicové porosty, tužebníková lada a rákosiny. Na mnoha místech vývoj pokračoval až do stadia olšin a mokřadních olšin. Sukcesí vznikla velice významná přírodní společenstva, pro která byla údolí Líběchovky a Pšovky v roce 1997 zapsána pod názvem „Mokřady Liběchovky a Pšovky“ do seznamu mezinárodně významných mokřadů ve smyslu Ramsarské úmluvy. Na území byly vyhlášeny přírodní rezervace a památky, o které v současné době pečuje Správa CHKO Kokořínsko.

Jak se žilo ve mlýně

Mlynářství patřilo k řemeslům náročným, ale také velmi respektovaným, protože mlynář musel mít znalosti a schopnosti z mnoha oborů. Ve středověku musel mlynář umět nejen mlýn ovládat, ale i postavit ho a samozřejmě upravit terén pro náhon, rybník apod.

V 16. století se v rámci mlynářství vydělilo samostatné řemeslo zvané sekernictví, které se zabývalo stavbou a opravou mlýnských zařízení. Součástí zkoušek na mlynářského mistra však nadále zůstávala i stavba části mlýnského složení tzv. mistrovský kus.

Mlynářským mistrem se nemohl stát nikdo ze dne na den. Chlapci nastupovali do učení ve věku čtrnácti let na dva až tři roky a vykonávali všechny potřebné lehčí práce. Jejich hlavní činností bylo smetání moučného prachu z podlahy mlýnice, aby se neznehodnotil zašlapáním a aby se omezilo riziko požáru. Proto se jim říkalo prášci.

Učení bylo zakončeno tovaryšskou zkouškou. Po jejím složení chodili tovaryši po mlýnech „na zkušenou“. Nosili si s sebou vandrovní list, v 19. století úředně vydanou vandrovní knížku, do které jim mlynáři psali záznam o jejich chování a vykonané práci. Zápis stvrzovala vrchnost, později státní úředník. Ve 20. století se na zkušenou už takřka nechodilo a tovaryši nastupovali do mlýnů nastálo jako mládci (viz níže) za smluvně stanovený plat.

Teprve po několika letech strávených ve mlýnech mohl tovaryš zažádat o přijetí mezi mistry. Při zkoušce musel doložit znalosti z techniky mletí obilí a stavby mlýnů. Pro komisi musel také vytvořit zmiňovaný „mistrovský kus“.

Mlynářský mistr býval v rámci vesnické komunity vnímán jako autorita a jeho slovo mělo velkou váhu, podobně jako názor bohatého sedláka. Často však byli mlynáři podezříváni z okrádání mlečů (zákazníků) a bylo jim vyčítáno, že jejich způsob obživy není stejně poctivý jako zemědělství.

Majitel mlýna byl chasou i mleči oslovován jako „pan otec“ nebo „pantáta“. Kontroloval práci ve mlýně a na polnostech, které k mlýnu patřily. Mlynářka, „paní matka“ se starala především o kuchyni, protože vařila pro všechny lidi ve mlýně. Mlýny pracovaly většinou od září do Vánoc a během tohoto období zde žilo i přes 20 lidí. Kromě kuchyně se žena mlynáře starala o hospodářství a celou chasu.

Zástupcem mlynáře v době jeho nepřítomnosti byl stárek. Musel být, stejně jako mlynář, schopen oprav na mlýnském ústrojí a rozumět všem řemeslům potřebným ve mlýně – tesařině, kameničině (mlýnské kameny se opracovávaly ve mlýně), řemenařině i ekonomickým záležitostem. Mlynáři i stárkovi ostatní obyvatelé mlýna vykali a v některých mlýnech se stravovali zvlášť od ostatních. To bylo však výjimečně, většinou všichni jedli kolem velkého stolu ve světnici. Stárek míval ve mlýně oddělený pokoj, ostatní chasa spala společně.

Za chod mlýnského stroje a kvalitu mouky ručil mládek. Stejně jako jeho nadřízení uměl provést drobné opravy poškozených částí složení. Kromě zmiňovaných prášků vypomáhali s prací ve mlýně potulní krajánci. To byli mladí tovaryši na zkušené nebo různí postarší mlynářští pomocníci bez stálého místa. Bývali ve mlýnech potřební především po žních, kdy byla spousta obilí na semletí.

Kontakt

logomale

Voda Jelenice z.s.

Jelenice 26
277 31 Velký Borek
Česká republika
tel.:+420 732 454 112

Zjistěte si Vaše vodné a stočné

kalk